„Lucie, jste to vy? Vypadáte stále stejně krásně...“ Nevěděla, jestli má říct dobrý večer nebo ahoj, a tak se jen usmála a podala mu ruku. Ano, ten úsměv, úsměv, který ho provázel skoro čtyřicet let. Smála se pořád stejně, i když na fotce v jeho peněžence ještě neměla vrásky ani stříbrem prokvetlé vlasy. Vlastně ani Jan se od doby před „tím“ příliš nezměnil. Hned na začátku kompliment, to bylo vždycky to, co se jí na něm nejvíc líbilo. Galantnost a slušnost ve všem, co dělal.
Stisk ruky trval jen okamžik, ale dokázal znovu rozvířit vzpomínky tak prudce, že Lucie musela na chviličku zavřít oči, aby se vzpamatovala. Jan jí nabídl rámě, a tak spolu mlčky došli až ke kavárně Slavie. „Jejich“ stůl u okna tam pořád stál jakoby na ně čekal...
„Tohle je Antonín, můj muž, tohle je naše nejstarší Barunka, pak Jeník a tohle je Václav, Barunčin muž,“ ukazovaly Luciiny prsty na mladé lidi smějící se z fotografie. Jan mlčky přihlížel – jak mohlo být všechno jinak, kdyby tehdá... Radši nemyslet! Vždycky měl pocit, že hořkost jeho vzpomínek je dávno pryč, ale když se teď díval na tu fotografii, začaly se před ním odehrávat časem dávno zaváté příběhy. Bylo mu tehdy pětadvacet let!
Zuří druhá světová válka, všichni bojeschopní muži musí jít bojovat, nejinak mladý rodák z Prahy Jan Červenka. Loučení s rodinou a přáteli je těžké, nejtěžší loučení ho ale teprve čeká...
Roztomilá malá blondýnka Lucie, dcera souseda Krupky, se mu líbila vlastně od dětství. Hrával si s ní v ulici, i když byla o pět let mladší a on byl už velký školák. Když pak přešla na gymnázium, bylo jí šestnáct a dávno dobře věděla, že ji má rád. Jenže teprve za dva roky, v den jejích osmnáctin, jí to Jan mohl říci. Od toho okamžiku pak trávili každou volnou chvíli spolu a byli nevýslovně šťastni. Stačili si navzájem jen oni dva, zbytek světa pro ně přestal existovat...
Jenže jak se říká, člověk míní a Pán Bůh mění. Jako ostrý meč přeťala jejich krásnou lásku válka. Jak utišit nejkrásnější dívku na světě, která teď pláče v mém náručí? Tak se ptal Jan sám sebe v osudný den před lety a dosud na to nenašel odpověď. Mezi záplavou polibků si slíbili lásku až do konce života, ale víc udělat nemohli.
„Dám si kávu prosím, bez mléka a bez cukru,“ otočil se Jan vytržen ze vzpomínek na baculatou servírku. Ano, přesně takovou si udělala i Lucie v osudný den dvanáctého března. Dobře si pamatuje na to nepopsatelné zoufalství!
Jako každý den se vracela domů, byla odvést malou neteř do školy. Prohlížela si vývěsky na sloupech, seznamy padlých vojáků jakoby na ní promlouvaly. Za každým jménem se skrývá člověk, který žil, měl přátele a rodinu a teď už pro něj nic z toho není důležité. Příšerné pomyšlení. Kdyby se tak něco stalo mému Janovi, napadne ji snad potisící. Ó, Bože, to bys přece nedopustil! Jenže pak její zrak padne na poslední řádku. Lucie má najednou temno před očima, v hlavě jí zahučí a už se propadá do bezesných hloubek, kde necítí vůbec nic, ani hlava tam nebolí... „Vstávej, dceruško, prober se,“ z obrovské dálky zní naléhavý hlas Luciiny maminky. Lucie se pomalu probírá, hlava si začíná vzpomínat, ach ano! „Jene...“ zašeptají její rty bez hlesu. Proč jsem se jen probudila, kéž radši zemřu, v nebi bychom snad mohli být s Jenem spolu... První slza se skutálí po její růžové tváři, pak druhá a třetí. Luciin pláč už nic nezastaví a všechny slzičky končí na rameni maminčiny blůzky. „Holčičko moje, jen se vyplač, ono to časem přebolí.“...
...u služebního stolu sedí muž v zeleném mundúru. Nečeká ho žádná veselá práce, má sepsat seznam kamarádů, kteří právě položili život za vlast, za svobodu, pro moc pánů, kteří umí jen udílet rozkazy. Někteří z vojínů snad chtěli v této válce statečně zemřít, někteří snad doufali, že se brzy vrátí ke svým ženám a milenkám, které zůstaly doma... Voják píše a pod prsty mu klape psací stroj. J-A-N, vida, Honzík taky padl? Matně si vzpomíná, že s Červinkou jednou hovořil, povídali si o svých snech. Honzík Červinka tehdy vyprávěl, jak se vrátí domů do Čech, opraví domek a konečně požádá svou Hanku o ruku. A teď je konec, jeho jméno je na seznamu padlých. Voják ťuká do psacího stroje další písmenka. Č-E-R-V-E-N-K-A, pro samé zamyšlení si ani nevšiml, že napsal Červenka místo Červinka...
...koneckonců, maminka Krupková měla pravdu. Ještě několik měsíců plakala Lucie večer co večer do polštářů, po roce už ale byla skoro jako dřív. Tedy alespoň navenek. Uvnitř totiž zela obrovská dosud nezahojená jizva. Přešla léta, Luciina rodina se přestěhovala na venkov a jizva v srdci mladé ženy se už téměř zahojila. Když jí bylo šestadvacet, provdala se za Antonína, hodného a poctivého muže a během pár let se jim narodily dvě děti. Šťastná rodina, říkalo se o nich...
...„Jene, prozraďte mi jen jedno, jak se k vám dostala moje adresa? Přiznávám, že mě váš dopis docela zaskočil, nevěřila jsem svým očím, když jste psal, že jste živ a popisoval mi tu chybu na seznamu padlých. Po těch letech!“ „To je moje tajemství, Lucie, nechte mi ho,“ usmál se záhadně její mrtvý a znovu živý Jan. Lucie si zamíchá lžičkou poslední zbytek kávy a zamyšleně se napije. Život je tak zvláštní!
Venku se docela setmělo, když Jan a Lucie kráčeli zavěšeni do sebe úzkými uličkami Malé Strany. Neslyšeli hluk aut, neviděli splašeně poletující holuby, ani pestrobarevné záplavy turistů. Ponořeni do vzpomínek tak došli až k domu, kde Lucie po smrti manžela bydlela. „Dobrou noc,“ zašeptal pak Jan a políbil Luciinu krásnou ruku. Nikdy se neoženil, ale necítil lítost. Byl v hloubi srdce přesvědčen, že s minulostí se už brzy konečně srovná, teď půjde domů a bude přemýšlet, pak se umyje a půjde spát. Jako každý den, jako celý život od konce války. „Dobrou noc i vám,“ odpověděla Lucie také šeptem a když se pak dívala za odcházejícím Janem, skutálela se jí po tváři slza...