O třech zlatých klasech
Žil byl jednou jeden uhlíř se svou ženou. Žil šťastně a řemeslo mu šlo pěkně od ruky. Uhlíř už však byl starý a ještě neměl komu řemeslo přenechat, žádného syna. I vypravila se uhlířova žena za moudrou starou bábou poprosit o radu. Ta jí dala jablko, pytlík koření a poradila: „o půlnoci při úplňku vypij čaj umíchaný z koření, které jsem ti teď dala, sněz jablko, které držíš v ruce a běž spát. Do roka se ti pak narodí syn.“ a jak bába řekla, tak i uhlířova žena učinila.
To ráno se uhlíř své ženy zeptal, jestli jí něco není, že spala celou noc, a potom i celý den. Paní mu sdělila, že do roka budou mít syna. Uhlíř se moc zaradoval a už se o to, kdo převezme jeho řemeslo nebál. Vždyť za rok se mu narodí syn! A opravdu se tak stalo, a to se jim nenarodil jeden syn, ale hned dva, dvojčata,Ondřej a Josef. Ovšem byl tu rázem další problém: který má převzít otcovo řemeslo? Oba jsou stejně staří a oba to být nemůžou. Sešel se tedy uhlíř se svou ženou na poradu. Radili se a radili, až se uradili na tom, že syny pošlou do světa na zkušenou. Ten, který si do roka přivede ženu a zkušenosti má řemeslo po otci přebrat. A tak si dva bratři přichystali ranečky, rozloučili se s rodiči a vydali se do světa.
Ondřej chodil od vesnice k vesnici a ptal se po nějaké práci. Všude ho ale odmítali, že pracovníka nepotřebují, že by ho museli akorát platit, obstarávat nocleh a stravu, a že si radši veškerou práci udělají sami. A tak už unavený a smutný Ondřej putoval a pořád se, i když už bez naděje v hlase, ptal a ptal, až se v jednom nevelkém statku přeci jen doptal.řekli mu, že mu sice nějaký ten peníz občas dají, ale že mu za práci jinak musí stačit jídlo a nocleh. Slíbili mu také, že když u nich bude tři čtvrtě roku sloužit, že dostane poníka. Ondřej s radostí přijal. A tak sloužil, sem tam dostal za práci penízek a bylo mu dobře.
Až jednoho dne přijelo na náves loutkové divadlo. Představení prý byla hezká a zábavná a tak si Ondřej řekl, že se na jedno představení musí podívat. Po představení se pak seznámil s Terezkou, která byla dcera rodičů,kteří divadlo vlastnili. Divadlo ve vesnici nějaký čas zůstalo a tak se Terezka a Ondřej po celou tu dobu setkávali a měli se čím dál tím radši. Jednou se rozhodli, že by se chtěli vzít a tak se šli zeptat Terezčiných rodičů. Jenže tatínek Terezky o tom nechtěl ani slyšet, že prý jsou jenom tři a on sám s maminkou by představení sotva hráli a že to nejde. Marně Terezka domlouvala a plakala, nic nepomáhalo. Nic naplat, slovo otce se muselo poslechnout a tak se smutná Terezka se zdrceným Ondřejem museli rozloučit. A alespoň si slíbili, že na sebe nikdy nezapomenou.
A jak tak divadlo s Terezkou a jejími rodiči jezdili od vesnice k vesnici, dostali se tam, kde mezitím sloužil Josef. Ten se také dal na pochvalné řeči o představeních a šel se podívat. Ale jakmile Terezka Josefa spatřila, rozběhla se k nic netušícímu Josefovi : „Ondřeji, Ondřeji,“. a vrhla se mu do náručí. „Jak jsem ráda, že tě tu zase vidím!“. Josefovi to nejdřív vůbec nedávalo smysl, ale pak pochopil, že jak Terezka jezdila s divadlem od vesnice k vesnici, jistě byla tam, kde slouží i jeho bratr Ondřej. Tam se s ním seznámila a teď, když viděla jeho, si myslela, že vidí zase svého Ondřeje. Užuž to chtěl Josef Terezce všechno říct, když v tom se v něm ozvala jeho špatnější stránka.Terezka se mu zamlouvala a tak si řekl, že se za Ondřeje bude vydávat. Terezka mu Ondřej říkala a na statku, když ho volali, Terezka nebyla.
Tak Terezka zase chvíli s rodiči a divadlem ve vesnici zůstala a pořád byla s Josefem. Mezitím se Terezčině rodině nabídl nějaký sedlák, že prý by chtěl hrát, ale nikde ho nechtějí, že už mají plno a jestli by ho s sebou nechtěli brát, že by jim pomáhal. Rodiče ho s radostí přijali. Jakmile se to Terezka dozvěděla, hnedka to běžela Josefovi oznámit a i s Josefem za rodiči, jestli se spolu nemohou vzít. Ti tentokrát s úsměvem souhlasili a dokonce i byli ochotni s divadlem ještě na nějaký ten čas do svatby zůstat. Josef se však bál, že ho farář osloví jeho pravým jménem, tak za ním ještě před svatbou přišel a napovídal mu, že má ještě jako jiné jméno i Ondřej a že si přeje, aby ho na svatbě oslovoval jako Ondřeje a ne jako Josefa. Jak se tak ale Terezka na svatbu připravovala, uvědomila si, že je její ´Ondřej´ (Josef) nějaký jiný, než když ho potkala poprvé. Pořád nevěděla, co za tím vězí a snažila se svatbu co nejvíce oddálit. Poprvé musela sehnat pořádné pěkné svatební šaty, napodruhé se musely obstarat svatební koláčky, po třetí chtěla Terezka ještě aby si Josef trochu vydělal, než se spolu vezmou. Poté už ale Josef chtěl svatbu co nejdříve a Terezčini rodiče už začínali naléhat, že už se nemohou zdržovat dlouho a tak se Terezčina svatba už odložit nedala.
Mezitím po tři čtvrtě roce služby dostal Ondřej svého slíbeného poníka a jel hledat Terezku. Chtěl pak jezdit s divadlem, dokud se nenaskytne příležitost aby se on a Terezka mohli vzít. Jezdil tedy od vesnice k vesnici a vyptával se na divadlo. Vždy mu ukázali směr cesty, kudy jelo. Jednou, když odpočíval a poté i usnul se mu zdál sen: Ve snu vystoupila víla, která držela dřevěnou truhličku a svým jemným hlasem poradila Ondřejovi, ať hned spěchá za Terezkou, že chystá svatbu s jeho bratrem Josefem a že nic neví. Že již je svatba blizoučko a že musí honem spěchat, aby svatbě zabránil.K tomu otevřela truhličku ze které vykoukly tři zlaté klasy se slovy: „Tyto klasy pečlivě schovej a pak je dobře využij.“ V tom se Ondřej probudil. Říkal si, že to se mu jen zdálo, kde by se tu vzala truhlička, to byl určitě holý sen, škoda...Ale tu si všiml, že u jeho nohou leží právě taková truhlička a v ní tři zlaté klasy, obojí právě takové, jaké měla víla v jeho snu. Pak si ale uvědomil, že pak je pravda i to, co mu říkala víla o Terezce a ihned se vydal na cestu. Cestou přemítal o tom, co udělá se třemi klasy. Řekl si, že by byl mnohem rychlejší, kdyby měl místo poníka pořádného koně. „Prodám tedy první klas“ Druhý klas chtěl schovat pro své rodiče, kteří už byli staří a byli hrozně chudí. A o tom třetím klasu rozhodl, že si ho schová na horší časy.
Jak tak putoval, tak slýchal stále častěji řeči o svatbě, která prý bude brzo. Jednou už byla tma a Ondřej šel poprosit o nocleh do staré chaloupky. Otevřela mu stařenka a když jí Ondřej řekl svou prosbu, usmála se na něj a se slovy „pojď dál“ ho pozvala do domu. „Jsme chudí a tak tě nemáme moc čím pohostit, ale rozdělíme se s tebou o to, co máme. Stařenka poprosila dědečka, který bydlil s ní, aby přinesl bezovou šťávu, kterou si schovávali na vhodnou chvíli, a aby zakuchl na večeři jejich poslední slepici, co vyhladovělá pobíhala po dvorku. Večer pak Ondřejovi nechali svou postel a sami si lehli ve vedlejší místnosti na zem. Ondřej si toho všeho všiml a všiml si i zuboženého stavu jejich obydlí, že si řekl, že než odejde, nechá jim pod polštářem jeden z jeho tří zlatých klasů. Sice pak měl o jeden klas méně, ale tato dobré svědomí, že pomohl.
Jednou zas přijel na náměstí jiné vesnice, kde seděl žebrák, hrál na harmoniku a na zemi měl před sebou položenou čepici, do které mu lidé házeli mince. I zželelo se Ondřejovi toho žebráka a ačkoli mu měl zůstat už jen jeden, jediný klas, jeden ze zbylých dvou do žebrákovy čepice hodil. Žebrák byl štěstím bez sebe a celý rozesmátý Ondřejovi děkoval za to bohatství, které teď má.
Dvou lidem už ke štěstí pomohl, své ale musel teprve najít. Tak tedy putoval od vesnice k vesnici a sbíral zvěsti o Terezčině a Josefově svatbě, která se chystala, až dojel do vesnice, kde se měla uskutečnit. Dorazil tam právě v ten den, kdy měla být.
Ještě před svatbou, než se Terezka ustrojila do svatebních šatů a Josef oblékl oblek, který měl na svatbě mít, se šli oba spolu projít. Najednou je ale uviděl Ondřej, seskočil z poníka a vykřikl: „Terezko!, to jsem já, Ondřej!“ A běžel k ní. „Ne, Ondřej jsem přeci já, že ano, Terezko? Tohle je nějaký podvodník.“ „Ty jsi podvodník, Josefe, hrál sis a mě, ale ve skutečnosti jsi Josef, a ne já.“ „Nech nás teď v na pokoji, copak nevidíš, že máme svatbu?“ „Právě proto jsem tu, abych si odvedl svou Terezku.“ „Ať tedy Terezka rozsoudí, kdo je pravý Ondřej.“ Jenže Terezka, které z toho šla hlava kolem akorát řekla, „ já nevím, ať to rozsoudí kněz.“ Šli tedy za knězem. Ten rozhodl, že se bude házet mincí. A víla, která viděla, že měl Ondřej dobré srdce a navíc byla pravda na jeho straně, poradila mu „vyber si orla, Ondřeji“. A Ondřej, který už věděl, že se na slova víly může spolehnout, si vybral orla. Na Josefa tedy zbyla panna. Kněz hodil mincí, odkryl ruku a objevilo se, že padl orel. V tu chvíli se Josef otočil a utíkal pryč, co mu nohy stačily.
A byla velká svatba, tentokrát už pravého Ondřeje s Terezkou, na kterou přišel i Josef, který se pak Ondřejovi a Terezce omluvil, že ho to moc mrzí a aby mu odpustili. A tak se i stalo.
Mezitím však už uběhl rok a Ondřej a Josef se dostavili za svými rodiči.Rodiče byli šťastní, že vidí své děti v pořádku a ve zdraví. Oblíbili si hodnou, poslušnou a hezkou Terezku a Ondřejovi byli vděční za zlatý klas, který jim uschoval. Ondřej s Terezkou se pak odstěhovali do nejbližší vesnice a měli kupu dětí. a Josef? Ten přebral po tatínkovi jeho živnost a stal se uhlířem. A všichni žili šťastně až do smrti.
